Vltava run aneb našlapaný víkend plný běhu, kamarádů a hodin jízdy v autě

 Doba čtení: 8 minut

O tomto závodě slyšel snad každý sportovec. Je to taková legenda mezi štafetovými závody u nás. Letos v květnu proběhl už desátý ročník. Adrenalin začíná už při registraci, dostat se na startovní listinu není vůbec snadné. Letošní ročník byl vyprodán během necelé minuty a 300 týmů se mohlo naplno vrhnout na trénování, ale hlavně na plánování logistiky. Ta je totiž u 360 kilometrů dlouhého závodu dost klíčová. Nám se povedlo registraci ulovit a tak začala cesta našeho čistě dámského týmu s názvem #KeckyJedouPecky.

Jedna výzva, spousta zážitků

Heslo celého seriálu říká dost samo o sobě. Myšlenka závodů je krásná – společně překonat vzdálenost ze Šumavy až do Prahy a to vše podél Vltavy. Před deseti lety vznikl nápad na pořádání něčeho takového po inspiraci závodem Hood To Coast, který měří 199 mil a běží se v americkém Oregonu s účastí přes 1000 týmů. Proč něco v menším měřítku neudělat u nás? Tak vznikl právě Vltava run, který za deset let prošel velkými změnami a inovacemi. Pro letošní ročník se jednalo hlavně o tracker, který se předával jako štafetový kolík a o aplikaci v telefonu, kdy jste přesně mohli vidět, kde váš běžec je. Vyladěné doplňkové materiály s itinerářem tras pro běžce i auto pak byly takovou třešničkou. Ale běh zde stále hraje prym a cílem je dostat se do Prahy za co možná nejkratší čas.

Premiérový start pro náš dámský tým

My jsme se na start postavily poprvé a i když mám zkušenosti z různých běžeckých závodů, tohle byla pořádná výzva. Náš tým se v průběhu roku díky zraněním dost měnil, a na poslední chvíli jsme hledaly i nějaké náhradnice. Celkově jsme byly parta holek z celé České republiky, která se osobně ve většině případů neznala. Sjely jsme se na Šumavu z Moravy, Severu Čech a z Prahy. A byla to pořádná girlspower a pecka, jak říkal název našeho týmu. Nejvíc ze všeho to ale bylo o týmovém duchu, protože když víš, že běžíš pro někoho dalšího, tak ze sebe dáš maximum.

Počasí neporučíš, aneb teplý víkend se nekonal

Letošní jaro to bylo s počasím jako na houpačce. V Praze to vypadalo moc fajn, ale když jsme přejely do Zadova na Šumavě, setkaly jsme se s realitou. Pěkně šest stupňů, mlha a celý pátek pršelo. Takové ideální podmínky na to být celý víkend v autě a běhat. Těšily jsme se na polehávání a fandění u trasy, koupání v Lipně a opalovačku. Ale nic z toho nás nečekalo. Sice jsme ve finále vlastně nezmokly, ale teplo tolik nebylo. Zimní bundy jsme přibalené měly, spacáky taky, tak se tím jen nenechat odradit.

Jak dlouho to celé poběžíme?

Každý tým musel dopředu vyplnit kartu běžce, kdy vám z udaného času na deset kilometrů po rovině, a potom s převýšením, vyšel předpoklad na úsek. Ze začátku mě to přišlo přitažené za vlasy, jak 14 kilometrů s převýšením 300 metrů za 72 minut? Kde na to přišli? Ale jak se pak ukázalo, kdo opravdu udal přesný čas, tomu predikce úseků seděla. Každopádně takto vám program vypočítal všechny běhy a podle toho vás postavil pořadatel na start. Nejdřív běželi ti pomalejší a postupně se startovalo dál a dál. Favorité pak měli start jako poslední a to ve tři odpoledne. Nás čekala osmá ráno, tedy celkem fajn čas někde uprostřed.

Jdeme na to, aneb ještě trocha organizace 

Celý tým dvanácti holek se rozdělil do tří aut. Povolená jsou buď dvě větší auta, nebo tři klasická velikosti combi. Byli jsme tedy vždy čtyři v autě a díky naší kapitánce Aničce mělo všechno systém a řád. A ono to je pekelně organizačně náročné. Já jsem byla v autě A, kdy jsme první běžely a taky měly v neděli ráno jako první odběhnuto. Vlastně celý víkend buď běžíte, nebo ho trávíte v autě. Spí se buď na zemi někde vedle auta nebo v tělocvičnách. Tam jsou i sprchy a koupelna, ale člověk se v nich až tolik nevyspí.

Hodně jsme řešily, jak se do aut vlastně poskládat. Každá z nás běžela tři úseky, pokaždé v jinou dobu a s hrozícím deštěm. Chtělo to tedy mít hned tři sady běžeckého oblečení, k tomu nějaké teplé věci, spacák, karimatku a jídlo na celý víkend. Člověk si musí dávat hodně pozor, co během víkendu jí. Zvládly jsme se stavit na jedno pořádné jídlo do restaurace, ale jinak nás zachránily proteinové tyčinky. Žaludek nic moc přijímat nechce, takže tohle byla záchrana. Tyčinky jsou sladké, dobré a zahnaly hlad. A dalo se po nich hned běžet. Což byla hrozná výhoda. Sáhla jsem i po Fibre Crunch tyčince, která je pěkně energií a bílkovinami našlapaná.

Jaké to je běžet hned třikrát za sebou?

Věřím, že této otázky se bojí každý nováček na štafetovém závodě. Běháme většinou jednou za den, ale tady je to jinak. Sama jsem běhy po kratším časovém úseku pečlivě trénovala a běhala brzy ráno do práce a po osmi hodinách zase zpět. Dá se na to rychle zvyknout a myslím, že mi to hodně pomohlo. První úsek na mě vyšel dopoledne, hned jako třetí. Běželo se mi moc dobře, svižně a s lehkostí. Věděla jsem ale, že dlouhými přejezdy nohy zatvrdnou a je třeba se mezi cestami v autě hýbat co nejvíc.

Velký pomocník nám byl Recovery drink. V každém autě byl jeden a daly jsme ho vždycky hned po doběhu. Jako by nás polil živou vodou. Porce sacharidů a minerálů je v něm našlapaná a navíc má super chuť. Velká část naší výpravy ho měla na závodě poprvé. Měly obavy, zda jim sedne, přeci jen se nemá zkoušet nic nového během závodu, ale tady nebylo co řešit. Všem moc chutnal. 

Druhý úsek na mě vyšel v pozdních večerních hodinách. Vyběhla jsem za světla, ale už s plnou výbavou na noční úsek – čelovkou, světýlkem a odrazkami. Jsem zvyklá běhat v noci, ale byla jsem ráda, že jsem na velkou část úseku měla ještě světlo. Ono to šero v lese je asi to nejhorší. Není to na čelovku, ale už toho moc nevidíte. A zakopnout o kořen není to pravé ořechové. Únavu jsem cítíla až v závěru úseku, který byl do prudkého kopce. Ale povedlo se mi udržet předpokládaný čas a nenabrat moc ztrátu. Ovšem byla to už pěkná makačka. Rychle na další předávku a jeli jsme se na pár hodin vyspat do tělocvičny.

Spaly jsme asi dvě hodiny, pokusily se najíst a zase vyrazily na cestu na naše poslední úseky. Ráno bylo pěkně náročné, mě čekal první start našeho auta a to lehce po páté ráno. Na předávku jsme přijely dost na knop, nestihla jsem se pořádně zahřát a rozklusat. Největší chyba byla si vzít tlumené a pohodlné boty. Říkala jsem si, že mě už budou bolet nohy a tak budu za pomalé boty ráda. No, opak byl pravdou. Sice jsem se nakopla gelem s kofeinem, který naštěstí nastoupil hned, ale prostě cesta pod nohama nějak neubíhala. Trápila jsem se prakticky celých deset kilometrů, které měly být úplně v pohodě. Chybami se ale člověk učí a už vím, že to chce závodní boty na všechny úseky. Ztrátu jsem naštěstí nabrala minimální, ale věděla jsem, že tohle nebude jen tak.

Máme hotovo? Bohužel ani náhodou

Měly jsme radost, že naše auto má hotovo a chtěly jsme vyrazit směr cíl. Jenže z třetího auta přišla informace, že holky mají problém. Jedna dostala zažívací problémy a druhá si zvrtla kotník. Co naděláme, musíme to vzít za ně. Pravidla dovolují nahlásit zranění a zastoupení dalším běžcem. Řada padla na mě. Nakopla jsem se tedy dalším gelem a obula znovu tenisky. Tentokrát už rychlé závodky, nebylo na co čekat.

Poslední úsek byl krásný. Už bylo pěkně teplo, svítilo sluníčko a běžela jsem většinu v lesích kolem Prahy. Musím říct, že závodní duch mě pohltil na maximum a věděla jsem, že to holkám nesmím pokazit. A to se povedlo. Doběhla jsem úsek s náskokem a stálo mě to zbytek všech mých sil. Ale stálo to za to! Bohužel jsme tedy musely nahradit ještě jeden úsek, který si s přehledem dala Iva jako svůj čtvrtý. Řídily jsme se heslem prostě běž!

Smutný konec plný emocí

Díky aplikaci v telefonu jsme měly celou dobu přehled o všech odběhnutých úsecích a to nejen našich, ale i dalších dívčích týmů. Do závodu jsme šly s tím, že tam necháme každá maximum a uvidíme, jak to dopadne. O třetí místo jsme bojovaly s dalšími dvěma týmy. Jedny holky už měly doběhnuto před námi. Věděly jsme tedy, jaké časy bychom měly mít, abychom byly v cíli za kratší čas.

Jenže ještě jeden tým byl za námi. A ony viděly zase ty naše časy a tedy přesně za kolik úseky zaběhnout. V cíli pak byly rychlejší o 4 minuty a my braly čtvrté místo. Na závodě dlouhém 360 kilometrů a trvajícím 32 hodin, jsou 4 minuty tak málo. A přitom tolik. Pocit v cíli tak měl pro nás mírně hořkou příchuť. Ale věděly jsme, že můžeme bojovat o medailové pozice a že stačilo fakt málo. Ono je to někdy i trošku o štěstí. To stálo letos na straně jiného týmu. Příště se třeba usměje na nás. O tom to je.

Nikdy víc?!

Přes smutný závěr to ale byl parádní víkend, plný sportu, krásné přírody, přátel a adrenalinu. Neskutečně náročné dva dny, kdy si každá z nás sáhla na dno. Organizačně měl letos Vltava run mírně pošramocenou pověst skrz vítězný tým a jejich prapodivné předávky, ale to nic nemění na tom, že se desátý ročník povedl. Nechci ani pomyslet, co to je ukočírovat takový závod a vše zařídit do posledního detailu. Sice jsem v cíli říkala, že už nikdy více, ale teď po nějaké době vím, že za rok se postavím na start znovu. Ono ta síla týmu je neskutečná a třebaže to bude s jiným týmem a jinou strategií, tak přesně vím, že každý metr bude stát za to. Protože když člověk chce, jde všechno.

 Autor: Vanda Nováková