Tenistka Tereza Martincová: Tenis je ve skutečnosti daleko rychlejší než v televizi

 Doba čtení: 8 minut

S Terezou Martincovou jsme se sešli na pražské Štvanici, kde trénovaly a trénují hvězdy českého tenisu. Terka je aktuálně po plánované operaci kolene a poctivě rehabilituje. Ideální čas na krátký rozhovor, ve kterém se mimo jiné dozvíte, jaký zápas vnímá jako klíčový, jak často trénuje nebo proč dlouhodobě spoléhá právě Inkospor.

Máš nějakou vtipnou historku z kariéry? Něco, co si člověk zapamatuje?

Na první dobrou mě nenapadá nic, co by bylo vyloženě komické, ale vím o jedné historce, takový spíš fail, co jsem nedávno zažila. Stalo se mi to tento rok po Wimbledonu, když jsem měla hektický přejezd do Francie a řešila jsem další turnaj v Budapešti. Domlouvala jsem se s letenkářem, jestli poletím z Francie nebo z Prahy, a nakonec jsem to nějak vyřešila. Pak jsem se vracela z Francie autem, jel pro mě přítel asi 900 km. Cesta byla náročná, ale musela jsem se dostat do Prahy. A když jsem konečně dorazila na letiště, tak jsem zjistila, že letím z Paříže, ne z Prahy. Takže jsem musela opět sednout do auta a dojet tam autem.

Jak to máš s cestováním mezi turnaji? Je to z dlouhodobého hlediska výhoda?

Z dlouhodobého hlediska je to určitě náročnější. Každá další sezóna člověka unavuje, taky je člověk starší a starší, tak je to obtížnější. Ale člověk to musí přijmout, protože to je součást života profesionálního sportovce. Takže si na tom musíš najít něco pozitivního, například že hraješ po celém světě, takže vidíš různý města. Ačkoliv my se vždycky smějeme, že víc známe letiště a hotely než města.

Autor: Hameltion – Původní obrázek na Wikipedia, licencováno pod CC BY-SA 4.0.

Máš nějaký cestovatelský hack?

Jo, určitě si stahuju seriály na dlouhé lety. Když se těším na nový díl, cesta pak uteče rychleji. Mám ráda, když mám něco rozkoukané a můžu to v letadle dokoukat. Nebo si naopak nechávám nový seriál právě do letadla.

Který zápas byl pro tebe zlomový?

Pamatuju si jeden moment, který mě dostal do světové stovky. Bylo to na Miami Open. Už jsem delší dobu hrála dobře a věděla jsem, že tenhle zápas bude klíčový. Hrála jsem proti Švedovové, která končila kariéru. Měla jsem štěstí na los, ale také to bylo o tom, jak jsem zvládla tlak.

Jak je na tom aktuálně tvoje koleno po operaci?

Koleno je zatím dobré, už jsem čtyři a půl týdne od operace. Nakonec to nebyla úplně malá operace, což jsme dopředu nevěděli. Teď rehabilituju a člověku skoro přijde, že ho to koleno bolí ještě víc než předtím. Takže je to náročné, ale zvládám to. Mluvila jsem se sporťákama, kteří samozřejmě měli operovaná kolena několikrát, a ti mi řekli, že si nemůžu myslet, že to nebude bolet. (smích) Obecně si ale myslím, že to jde výborně, protože koleno mi vůbec nenatýká. Samozřejmě to není jen o koleni, celá noha je oslabená. Po třech týdnech jsem měla o tři centimetry menší lýtko, což je šílené, ale musím se s tím vyrovnat a postupně nohu posilovat.

Máš teď víc času na věci, které bys normálně nestíhala?

Člověk se zastaví a vlastně úplně na chvilku vypne. Má fakt takový ten stav, kdy si užije to, že nemusí nic moc dělat. To je ze začátku super, pak už mě to trochu znervózňuje. Já toho s nohou aktuálně moc nezvládnu, že bych třeba jela na nějaký výlet, ale když mě napadne, že bych si ráda něco uvařila, tak jdu a udělám to. Na to v běžné rutině nemám čas. Podobné je to např. se čtením nebo seriály, na které mám normálně čas, jak jsem říkala, spíš jen v rámci cestování. V rámci režimu jsem zvyklá, že mám dané termíny na všechno, a teď mám volněji. Dokonce se mi teď stalo, že jsem někam přijela o den dřív. (smích)

Autor: Sporti – Původní obrázek na Wikipedia, licencováno pod CC BY-SA 2.0.

A jak tedy vypadají tvé tréninky mimo zranění?

Bývá to hodina a půl ráno, pak hodina a půl ještě jedna fáze. Většinou mám s trenérem hodinu a půl sólovku, pak je nějakej sparring, a pak bývá ještě hodina kondice. Záleží, jak na tom jsem zrovna v konkrétní den. Když mám třeba náročnější trénink, tak tu kondici trochu zvolníme nebo i vynecháme, pokud je evidentní, že potřebuju spíš zregenerovat. Takže primárně tři hodiny tenisu, hodina kondice, v rámci které teda někdy chodím běhat, ale je to taky hodně taková kompenzace, která je potřebná. Takže summa summarum je to čtyři hoďky denně.

Napadá tě něco, co tě naučil tenis a využíváš to i v normálním životě?

Určitě je to disciplína. A to člověk nemusí být vrcholový tenista. Už jenom to, že od mala hraješ tenis, ti toho strašně dá. Jsme zvyklí na spoustu věcí – být sám, vyřešit to sám. To jsou taky takové věci, co vlastně i člověk pak využívá v reálném životě. Když to řeknu na rovinu, tak se pak prostě jen tak z ničeho neposere. Protože v tom tenise je člověk většinou pod tlakem a zažívá víc proher, než výher.

Víš o nějakém stereotypu o tenisu, který bys ráda vyvrátila?

Ono je to vlastně strašně vtipné, jak se televizní diváci diví, jak je tenis ve skutečnosti rychlá hra, když ho poprvé vidí naživo. A samozřejmě bych taky chtěla, aby lidi věděli, že nejsme stroje. Často slyším komentáře typu: „Dneska hraje strašně, co se s ní děje?“ Takové poznámky jsou zbytečné, protože tenis je velmi náročný sport a je těžké neustále podávat stabilní výkon. Diváci si neuvědomují, že každý hráč má svůj styl hry a že nikdy nehrajeme proti stejnému soupeři. Například hráč, který je 30. na světě, nám může sedět lépe než ten, který je 300., právě kvůli odlišným herním stylům. Pokud někdo vidí hráče hrát skvěle jeden den a druhý den se mu nedaří, může to být způsobeno tím, že se setkal se soupeřem, jehož styl mu nesedí, nebo tím, že prohrál několik zápasů v prvním kole a dostalo se mu to do hlavy. Nejde o to, že bychom byli špatní hráči, ale že nejsme stroje, na které se dá spoléhat, že vždy podají dokonalý výkon.

Jak vypadá tvůj jídelníček? 

V profesionálním tenise je strava klíčová. Ačkoliv nemám přesně napočítané kalorie, v přípravné fázi mám krabičky s jídlem, abych do sebe dostala více živin, protože v té době jedu intenzivní kondiční trénink. Momentálně, kvůli zraněné noze, mám menší energetický výdej, takže nepotřebuji tolik jídla. Nejsem zvyklá se přejídat, ale i tak je nutné stravu přizpůsobit tomu, co tělo potřebuje.

Profisportovec musí jíst správně, jinak mu to tělo vrátí. Nedokážu si představit sníst smažený sýr před zápasem – to by nešlo. Strava před zápasem je většinou lehká a výživná, například suché pasty nebo rýže s kuřecím masem. To jsou klasická jídla, která nám pomáhají udržet výkon. Snídaně bývají podobné – vajíčka, nebo kvalitní cereálie, například granola s jogurtem. I když to každý může řešit trochu jinak, bez správné výživy není možné podávat optimální výkon a regenerovat. Stejně důležitý je spánek. Kdo tohle podceňuje, dříve nebo později na to doplatí. 

Jaké jsou tvoje top doplňky stravy a proč sis vybrala právě Inkospor?

Inkospor jsem si vybrala proto, že mu nejvíc věřím. U nás v tenise je to těžké s dopingem. Je to hrozně tenký led a já Inkosporu strašně věřím v této sféře. Vím o spoustě značkách, které říkaly, že to mají v pohodě, a v pohodě to nebylo. Řešilo se to pak zpětně a hráčky z toho byly úplně špatné. Takže to je primární důvod, a pak cením kvalitu Inkosporu celkově. Neříkám, že když si dá člověk ionťák, že má hned lepší výkon, takhle to samozřejmě není. Je to z dlouhodobějšího hlediska. 

Mezi moje top produkty určitě patří Inkospor Recovery Drink, ten jedu asi fakt nejvíc. Pak určitě BCAAčka a ionťák. Při zápase jsou pro mě hodně důležité gely, které jsou skvělé. Mám ráda i variantu s guaranou, která fakt nakopne, když se třeba cítíš unavenější. Mimo to mám taky ráda proteiny Active Pro 80, které mají super příchutě. To je asi takový základ top Inkospor produktů, který mi pomáhá udržet výkon a správně regenerovat.

Jaké překážky musí překonat tenistky, pokud se chtějí vydat na profesionální dráhu?

Určitě hodně těžké je vůbec věřit sám sobě, protože, jak jsem říkala, člověk víc prohrává než vyhrává, pokud to není nějaký supertalent. Ono se i stává, že v tom mladém věku člověk hodně vyhrává, a pak přijde zlom, když přechází do dospělého tenisu. Je řada příběhů, kdy hráči nebo hráčky byli strašně dobří od malička, a najednou to nešlo. Pak je hrozně těžké u toho vydržet a věřit tomu. Určitě jsou víc talentovaní hráči a míň talentovaní hráči, zároveň zastávám názor, že ačkoliv se to nezdá, tak v tenise se toho hodně dá naučit. To je na tenise hrozně krásný, že když člověk bude opravdu makat – kdy makat neznamená to, že potrénuje x hodin, a pak ta regenerace je mimo, makat je potřeba komplexně a úplně všechno se musí dělat naplno. Takže, když člověk bude makat a bude věřit tomu, co pro to dělá, tak se to pak jeden den sečte a projeví.

Pak tam jsou další věci jako např. finanční stránka. To si taky člověk musí narovinu říct, jestli to bude dělat naplno, a nebo si řekne, že radši bude studovat. Takže těch překážek je tam hodně a myslím si, že tam jsou důležití i lidi okolo, které tam pro toho člověka jsou, když se zrovna třeba nedaří.

Kdo je pro tebe důležitý z lidí okolo?

Pro mě určitě rodina. I ti trenéři, se kterými jsem trénovala. Já jsem vždycky trenéra poslouchala pomalu víc než rodiče. Ale jako musím říct rodinu, tak ty pro mě vždycky byli strašně důležitý – jak mamka, nevlastní taťka, taťka, ségra. Ti to se mnou vlastně absolvovali úplně od mala, prošli si tím se mnou. Teď mě samozřejmě podporuje přítel. To jsou vlastně ty lidi, kteří vás u toho držej, když se nedaří, anebo naopak vás trošku kopnou do zadku, ať jde člověk něco dělat. Když se člověku nedaří, tak se mu nechce. Pak je samozřejmě náročná puberta, kdy člověk trošku cítí, že by vlastně chtěl být víc s kamarádama, tam si myslím, že bez těch lidí to člověk jen tak nedokáže. Já jsem za to strašně ráda, že mi doteď moje mamka sem tam něco řekne, ačkoliv mi teď bude 30. Často má super připomínky, protože do toho dost vidí, jak je v tom dlouho. Takže si myslím, že bez těchto lidí okolo by to bylo dost náročný.